troška nostalgie .. asi :)

Čtu si na facebooku statusy svých bývalých amerických spolužáků, kteří s zmiňují, že jim zítra začíná škola a mám z toho zvláštní, divný pocit. V podstatě celé prázdniny jsem si na Ameriku ani nevzpoměla. Ne, to asi není ten správný výraz, samozřejmě, že vzpoměla, spoustu lidí chtělo vědět spoustu věcí a tak, ale přiznám se, že mi nechyběla tak, jak by se možná očekávalo. Celé dva měsíce jsem měla co dělat (zrekapituluju si to tady, až se ke konci týdne vrátím ze Slovenska), viděla spoustu kamarádů, získala spoustu nových pocitů "do sbírky" a byla a jsem ráda, že jsem zase doma, s rodinou, na místě, kde se cítím jako "já"... Ale teď to ve mě nějak trklo, koukala jsem na stránky své High school, prohlížela si jejich jídelní "menu" a znovu kroutila hlavou nad kombinacemi, co tam nabízejí, viděla jsem, že budou mít hned příští týden "day off", protože bude "den práce" a tak celkově se ve mě najednou probudily pocity, co jsem měla před rokem, jak jsem se do té školy bála, nevěděla kam jít a když jsem tam přišla, tak se na mě ze všech stran valily zvuky, všichni do mě strkaly, protože tam nebylo místo a já tam stála, aniž bych kohokoliv znala a nevěděla, co mám dělat. Několik dalších týdnů mi trvalo, než jsem si zamapatovala, kde se nachází každá z mých tříd a než si vybudovala systém, jak se do ní během 6ti minut dostat. Jako exchange studentka jsem měla výhodu v tom, že se se mnou každý chtěl bavit a nevýhodu v tom, že na mě všichni mluvili neuvěřitelně rychle a já jim vůbec nerozuměla .. a pak už to všechno začalo být až podezdřele moc "normální", stále se opakující rozvrh, stále stejné "problémy" s americkou historií a s Mikem :D ... až jsem se nakonec těšila domů.

A teď jsem doma. Dnes jsem se byla podívat do školy, všichni mi říkali, že se z těch rozdílovek vůbec nemám stresovat, mám se zaměřit hlavně na maturitní předměty a ten zbytek, že mi hlavně vysvětlí, abych měla nějakou představu, ale ztěžovat mi to nebudou. V podstatě už jsem si většinu těch předmětů dnes uzavřela. A do školy se těším. Zpětně se na Ameriku a tu školu tam dívám jako na takové "roční prázdniny" a vím, že to pro mě tím pádem bude letos šok, když mám maturovat a budu se na to muset připravit, ale stejně se těším. A nikdy nebudu litovat toho, že jsem odjela. Ten rok uběhl neuvěřitelně rychle a o to víc mi toho dal.

"graduation" ..

Myslím, že nadešel pravý čas. Ano, myslím, že bych se konečně měla rozepsat nad svým "předávají mi am. maturitní diplom" dnem. Je mi jasné, jak "důležité" to teď zní, ale nemohla jsem si pomoct :).

Byl to fajn den. Psal se 4. červen a já v té době už měla skoro 2 týdny prázdniny. Pamatuju si, že jsem si o den dřív, ve středu, šla do školy pro svůj půjčený hábit a na chodbě potkávala své bývalé spolužáky, juniors a pár softmores, kteří, narozdíl od nás, seniorů, museli být ještě ve škole. Uvědomovala jsem si, že naprostou většinu z nich vidím naposledy v životě, myslím, že oni si to uvědomovali také a přesto, jak je s jejich "mentalitou" zvykem, mě ubezpečovali o tom, že se mi určitě ozvou, že budeme v kontaktu a jak moc "they will miss me" :). Ve skutečnosti to vypadá tak, že s pár z nich jsem v kontaktu přes facebook, v podstatě s těmi, ke kterým jsem měla nejblíž i v US. Zbytek z mých "hi friends" se teď asi připravuje na to, jak budou "hi" říkat dalšímu exchnage studentovi. Zní to ošklivě, že? Já vím. Nemyslím to tak, mám je ráda, ale bylo od začátku jasné, že to tak bude :). Každopádně, když jsem pak odcházela a ohlížela se za sebou, viděla jsem najednou spoustu vzpomínek, zážitků a hlavně pocitů, které jsem za ten rok získala a cítila. Bylo mi v tu chvíli moc hezky a myslím, že mi tehle "zvláštní stav" zůstane v mysli ještě dlouho.

Další den, ve čtvrtek, byl můj "graduation day". Všichni jsme kvůli němu museli vstávat už někdy v sedm, protože jsme byli povinní všechno řádně nazkoušet, aby všechno probíhalo podle plánu. Ve velkém sále jednoho sportovního muzea, v sále věnovaném přímo naší škole, jsme se sešli všichni. Snad poprvé. Bylo nás asi 500. Židle seřazeny do řad, na každé z nich naše jména podle abecedy, spoustu lidí, kteří se mezi sebou zdravili, objímali se, smáli se a povídali si spolu. Uvolněně, vzpomínkově, s pocitem, že jedna etapa končí. Zkouška celého toho "ceremoniálu" byla celkem únavná - sednout, vstát, sednout, vstát, jít dopředu, jít zpátky .. trvalo to asi 2 hodiny. Pak jsme mohli jít domů. Zjistila jsem, že jsem si svůj hábit nepověsila, tudíž nebyl úplně nejrovnější, poradila jsem si s tím. Až později jsem zjistila, že to bylo úplně jedno a že se se žehlením neobtěžoval nikdo jiný. Cindy i Ron ten den pracovali, přijeli v podstatě chvíli před odjezdem.

A pak to začalo. Seřadili jsme se v "zákulisí" do nazkoušených řad a postupně se vydali přes celý ten velký sál natáčení kamerou a za doprovodu školního bandu k svým místům. Před sednutím si nemohla chybět všudypřítomná modlitba a stejně důležitá americká hymna. A pak nás postupně volali na pódium. Každého jménem, každý si zapózoval s nově obdrženým diplomem (to je mimochodem fotka, na kterou stále čekám, Ron se Cindy mi slíbili, že mi ji pošlou, spolu s dalšími, tanečními) a potřásl si rukou s všemi důležitými lidmi školy. Poté následovaly "srdceryvné" proslovy studentské prezidentky seniorského ročníku, její zástupkyně a dalších jinými studenty zvolených studentů :). Když si představíte jakoukoliv teenagerskou komedii s "graduation" v ní, budete hodně blízko skutečnosti, opravdu. A potom nám konečně dovolili přehodit si náš střapec z levé strany na pravou :). A hodit s čepicí. Myslím, že to byl pěkný pohled. 500 lidí, v černo-červené hází s čepicí do vzduchu. Každopádně to bylo všechno! Po pár slzách a objetích jsme odevzdali naše hábity, nechali si jen ten střapec s rokem 2009 a pomalu vycházeli ven. Pamatuju si poslední slova Mika, objal mě a řekl mi "take it easy" :)). To se dobře pamatuje :) ...

Ve stejný den jsme měli i generálku s naším tanečním vystoupením, stíhala jsem už jen půlku, ale stejně jsem tam ještě narychlo zajela a v šatech si část svých tanců odtancovala. Byl to krásný den, budou to už skoro 3 měsíce a pořád ho mám takhle intenzivně v sobě. Myslím, že není tak vyjímečně udělat a dostat americkou maturitu, ale když je příležitost, je to úžasné zakončení toho celého roku a něco, co vám nikdo nevezme. I kdyby nakonec sloužila jen jako lapačka prachu :).

:)

Nedokážu přesně říct proč, ale mám hrozné nutkání sem něco psát. Bude to znít zvláštně, ale připadám si skoro jako Carrie (brát s velkou nadsázkou) z Sexu ve městě, která sedí před svým notebookem obložená knihami a přemýšlí o čem napsat svůj další sloupek :) ... Samozřejmě, jak už jsem zmínila, tohle přirovnání je asi trošku zcestné, na druhou stranu je pěkné se chvilku cítit jako Carrie :) ..

Když jsem před dvěma měsíci (ano, už je to tak dlouho) odlétala z Ameriky, čekala jsem, že tyhle prázdniny budou především ve znamení příprav na rozdílovky, že tím budu trávit minimálně polovinu léta a tím pádem se na něj ani nijak zvlášť netěšila. Teď mám před sebou poslední dva týdny a troufám si říct, že právě zažívám své přelomové léto. Událo se toho opravdu hodně, spoustu věcí jsem už zmiňovala minule (Chorvatsko s rodinou, Karlovy Vary s mamkou a sestřenkami) .. zmiňovala jsem i workshop, který mě poznamenal podobně jako před dvěma lety, akorát že ještě o něco silněji a asi ještě míň očekávaně. Změnil všechno o čem jsem byla svým způsobem přesvědčená, akorát to přesvědčení nepřebilo nic "nového", ale naopak něco, co v sobě nosím už dva roky. A minulý týden jsem byla na Slovensku, další nezapomenutelný zážitek plný tance, úžasných lidí, skvělé atmosféry a "světa", který je mi čím dál blíž. Asi se měním. Nebudu soudit, jestli k lepšímu nebo k horšímu, stejně to ani nejde. Vím ale, že jsem za ty "pověstné" 2 roky určitým způsobem vyspěla a "dospěla" si k pocitům a cílům, které mám a které jsem si celou tu dobu držela v sobě.

Za chvíli začíná nový školní rok, zrovna dnes jsem přemýšlela o tom, že jsem loni touto dobou už byla se svojí hostfamily a pomalu se připravovala na svůj "senior year" .. vzpomínala jsem na ty pocity, na to neznámé "něco", co jsem cítila a vím, že kdybych to celé měla zažít ještě jednou, udělám to. Ten rok tam mi dal neskutečně moc a myslím, že z toho budu těžit ještě dlouho ..
Taky myslím na všechny, co teď do Ameriky dorazili nebo se tam právě chystají a přeju vám příjemný rok plný nových zážitků a zkušeností. A věřte mi, že jich budou spousty :)

how was my flight :) ..

Stydím se. Hodně! :) A zároveň se přiznám, že neaktualize byla z časových důvodů jen z části ..

Jsem doma téměř měsíc a půl. Za tu dobu jsem stihla dovolenou v Chorvatsku, filmový festival ve Varech a 14ti-denní tanečně-divadelní workshop u nás na zámku v Plumlově. A několik dalších "malých" výletů od Přerova přes Brno až po Prahu. Myslím, že nikdy předtím jsem nebyla takhle "aktivní" a relativně společenská a musím říct, že si svou novou "zálibu" užívám :) ..

.. ale asi bych se měla spíš vrátit o ten měsíc a půl zpátky a připomenout (si), jaké to vlastně bylo, když jsem po roce vracela domů a zároveň opouštěla místo, které mě (hlavně když se na to dívám zpětně) hodně obohatilo.. poslední dva dny - 16.6 a dopoledne 17tého jsem se sešla se spoustou svých známých, přišli se rozloučit sousedi a pamatuju si, že jsem měla takový zvláštní rozhovor s Ryanem, kdy jsme seděli na schodech před barákem a jen tak "nepřítomně" konstatovali, že je to hrozně divné, že zítra odlítám, že nám přijde, jako by se němlo nic změnit, jako by zítřek měl být další "stejný" den .. Během toho roku, hlavně v posledních měsících jsme si spolu s Ryanem k sobě našli cestu, rozumíme si, je to muj "malej brácha" :) .. a pak už bylo 17tého, den mého odjezdu a z dopoledne je můj nejsilnější pocit ten, že jsem seděla na své posteli a rozhlížela se po tom téměř práznéném pokoji, ve kterém jsem trávila tolik času a bylo to takové to neuvědomění si, co se děje, přestože jsem moc dobře věděla, že jedu domů a vlastně se i těšila.

Po dvanácté jsme vyjeli na letiště, Cindy se se mnou rozloučila už doma, proběhlo to v podstatě bez větších emocí, za celou dobu v tom nebyly na žádné straně slzy a to i přesto, že nám bylo takovým zvláštním způsobem smutno. Na letiště se mnou jel Ron i Ryan, který ze srandy říkal, že je to naposled, co bude muset jet vzadu :D .. Na letišti jsem se celkem bez problémů odbavila a poměrně brzo šla do odletové haly. Tam už se mnou jít nemohli, takže jsme se obajali, Ron mě poprosil, abych mu dala vědět, až budu doma. Po chvilce jsem se dozvěděla, že můj let z Ohia do Atlanty má zpoždění. To mě trošku zarazilo, protože jsem měla mezi tímto letem a letem do Prahy jen asi hodinu a deset minut a tak jsem se šla zeptat na informace, jestli si myslí, že svůj let stihnu a ta slečna mi povídala, že snad ano, ale že kdyby se něco stalo, tak že o pět hodin později letí do Prahy další letadlo, akorát přes Paříž. A dala mi dokonce i lístek :) .. To letadlo mělo nakonec asi 50ti minutové zpoždění. Stala se mi v něm docela vtipná scénka, kdy vedle mě seděla jedna paní a já se jí pak na něco ptala anglicky, chvilku jsme se spolu bavily a pak jsme zjistily, že jsme obě dvě Češky, tak jsme přeskočily na češtinu a mě to v tu chvíli přišlo hrozně nepřirozené. Každopádně mi moc pomohla, protože ona přes Atlantu lítá celkem často a tak mě tak trošku nasměrovala k bráně, že které mi mělo jet další letadlo. Měla jsem zhruba 15min na přestup a přiznám se, že tak rychle jsem snad nikdy nepetala :) .. blbé jen bylo, že jsem na jednom rameni měla příruční tašku a na druhém notebook, takže jsem musela vypadat velmi komicky :). Nicméně jsem to stihla, tak tak, skoro všichni už byli nastoupení v letadle, navíc tomu pánovi, co bere ty lístky ani ten můj nešel narazit, tak se musel zeptat té druhé paní za počítačem, co se děje a ona říkala něco v tom smyslu, že jsem "very fast walker" a že už se mnou v tomhle letadle ani nepočítali :)). Nakonec mě tam samozřejmě pustili a ten pocit, kdy jsem dosedla na svoje sedadlo byl úžasný .. po chvilce jsem se ale pro změnu začala "stresovat" tím, že pokud už počítali s tím, že pojedu přes Paříž, tak mi kufry určitě šoupli do jiného letadla a do Prahy dorazí třeba o den později .. Naštěstí dorazily v pořádku a načas :)) ..

Po 8mi a půl hodinách jsem přistála na Ruzyni, kde na mě už čekal taťka a když jsem si pak sedla do auta, cítila jsem se hrozně zvláštně a hezky. Myslím, že jsem byla docela upovídaná, pamatuju si, že jsem z našeho rozhovoru s taťkou měla super pocit... A pak jsme dojeli domů, před dvěřmi mě vítal transparent "welcome home Terez" a před ním mamka, brácha, babička a děda :) .. Hned za dva dny jsme odjeli do toho Chorvatska a už tam pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsem zase tam, kam jsem se těšila .. Momentálně už jsem doma zase tak "přirozeně", že mi někdy připadá, jako bych nikde nebyla. Mám spoustu zážitků, zkušeností, celý ten rok mi psychicky hrozně moc dal, ale už mi to přijde jako taková vzdálená událost, je to zvláštní :) ..

I am going home :)

Takže je to tady, bez tří týdnů po roce jedu konečně domů :) .. Je to hodně zvláštní pocit, dívat se svůj skoro prázdný pokoj a vědět, že se sem přinejmenším na pár let nevrátím ..
Plánovala jsem se vejít do dvou kufrů, ani nevím, co mě přimělo být takhle "naivní" :) .. Jeden z mých kufrů měl nadváhu skoro 10kg, a to už tak tu musím spoustu věcí nechat, takže jsem se narychlo rozhodla připlatit si třetí kufr, protože to vyjde levněji, než kdybych platila za nadváhu .. naštěstí tu Cindy s Ronem mají kufr, který mi mohli dát, protože ho nepoužívají ..

Ron se mi teď snaží odblkovat můj telefon, abych ho mohla používat i doma, akorát s tím má asi nějaké problémy, protože Ryan teď přišel nahoru a povídá mi, ať teď rozhodně nechodím dolů, že Ron je hrozně naštvanej .. tak jsem zvědavá, jak to dopadne :)

Chystám se tu ještě zmínit o "graduation" a Severní Karolíně, ale to bude asi až budu v "našem" časovém pásmu :) ..